Kryšpín

Na začátku dubna odešel a na snídani už se nevrátil. Slehla se po něm zem.

Vyvěsila jsem letáky, napsala na úřad, zašla na městkou policii a stále čekala, kdy skočí na kliku a půjde se nasnídat. Nešel.

Až včera zazvonil telefon a tam pani Ivana, která mi hlásila, že bydlí v Nerudově ulici a u ní už 5 měsíců žije náš "Kipy". 

Nezmohla jsem se na slova. Jen jsem brečela. I ona musela sebrat veškerou odvahu, aby mi zavolala, protože jí bylo jasné, že se s ním budou třeba muset rozloučit.

Dnes jsme se šli na něj podívat. Netušila jsem, jak se k tomu celému postavit, jak se rozhodnout, a tak jsem to nechala otevřené. Věděla jsem, že sama poznám, zda ho tam chci nebo nechci nechat. 

A taky že jo. 

On si vybral místo, kde chce žít. Má tam klid a je mu tam dobře. Jeho noví majitelé ho milují a já bych ho nemohla odnést k nám, kde po něm jde Dafné a Dorota ho vychovává. Kdyby chtěl, mohl se dávno vrátit sám. 

Proplakaly jsme s Kiki hodně slz, ale já vím, že to bylo dobré rozhodnutí. 

Někdy je důkazem lásky i to, že necháme to milované jít a stačí nám vědomí, že žije. 

 

Na Sionu...

Jsou místa, kam se ráda vracím, kde mi je dobře. Tím je i zřícenina hradu Sion, kde jsme si s Tomem před 4 lety řekli své ANO.

Udělali jsme si tam piknik s mojí spolužačkou z PZP a jejími kluky. Děti se bavily náramně a my taky.

Holek děda má pod Sionem stáje, a tak jsme si tam zajeli vyzvednout zapomenutou tašku s botami a pokochat se koňmi. Gordy, hříbátko od Ouky, je krásný divoch.

Byla jsem šťastná, že jsem mohla vidět holky, jak jezdí na koni. Už je to hodně let, co jsem je takto viděla naposledy.

Tenhle náš malý šmudla si poprvé dobrovolně sednul na koně a nechal se svézt.

Užili jsme si báječné odpoledne, nikomu se nechtělo domů.

Vděčnost

Cítím vděčnost za vše, co se mi v životě dostalo a dostává. I když teď vůbec nic nestíhám, je to důkaz toho, že mám dost práce, která mě baví, dost dětí, které miluji a zvířat, které chci.

Jsem vděčná, že mám muže, který je mi oporou a naopak mi i on dovolí, ho podržet, když je třeba.

E-book Když fotí žena mám napsaný a rozeslaný k referencím. Zpracovávám prodejní stránku a těším se, až ho vypustím do světa.

Stále jsem si říkala, až... budu vědět, co psát..., až ho napíšu..., až ho první člověk přečte..., až ho pošlu do světa...

Tak se mi uleví. A ono stále je pořád něco dalšího a dalšího.

Takže tak u nás :-).

PS: Sebastián je přijat do školky.

Šaty pro družičku...

Teta se nám bude vdávat. Po více jak 20 letech vztahu. Těší se na to moc, jen se bojí, že se kvůli mým holkám nevdá. Nejsou schopné si vybrat šaty.

Já bych pro sebe základ měla - rtěnku! Jen k ní vybrat outfit :-D.

Den otevřených dveří ve školce

A je to tady! Ani ne za měsíc mu budou tři!

Nějak se mi nechce věřit, to tak rychle uteklo! Rodičovskou dovolenou jsem si prodloužila na 4 roky, v MUMu vzala neplacené volno a uvidíme, kam se za ten rok posunu, jaká cesta se mi kde otevře.

Dnes byl den otevřených dveří ve školce. V téhle jsem ještě nikdy nebyla. Chodila jsem tam, kde je teď Rudňáček. V té době byla tahle úplně nová. Postupně se rozšiřuje. Počet dětí stále stoupá. Snad máme šanci, aby nás přijali. Když ne, poradíme si i tak a třeba za rok. Nebudu to hrotit.

Vidím na něm, jak ho to láká. Jak se ode mne odpoutává. Poslední dobou rád jezdí k babičce s dědou. Sám od sebe si řekne, že k nim chce a mě to moc pomůže, protože můžu v klidu pracovat.

Stále mám rozdělaných takových věcí, které bych ráda dotáhla do konce. On přijde ten čas!

Fotím, upravuji a nemá to konce. Proto využívám ty malé chvíle mezi tím, když mám všechny fotky hotové a další focení až za pár dní, že intenzivně pracuji na e-booku. Dnes ráno jsem měla chuť ho úplně celý předělat. To bude ještě dlouhá cesta, než bude dle mých představ :-).

Neděle...

Mám za sebou náročný víkend.

Víkendy, kdy je Tom v práci, většinou nefotím. Tentokrát se to sešlo tak, že jsem kývla na jedno sobotní focení a v neděli měla jeden exteriér.

Tím, že byli u babičky synovci, šla tam ráda Kiki i Sebík. Kája, ta zůstala raději doma.

V sobotu jsem byla v takovém zvláštním rozpoložení. Focení bylo náročnější, než jsem si myslela. Špatné světelné podmínky a celkově jsem to nebyla já. Když jsem se odpoledne vrátila, byla jsem vděčná, že mi dala babí najíst. Pak jsem odpadla a nevnímala ten dětský ruch okolo mé hlavy.

Byla jsem naprosto rozložená. Od fotek jsem čekala víc. Ale nebylo to v mých silách... Břinklo mi to na mé "nédostdobráctví". Strach, že nesplním očekávání. Dělala jsem vše, jak nejlépe jsem uměla, ale doma měla pocit, že to je katastrofa.

Musela jsem začít upravovat fotky z ateliéru, abych se srovnala a viděla, že něco umím. Pomohlo to. Když přišel Tom v půl jedné v noci domů, šla jsem si s ním lehnout s lepší náladou.

Ráno se moje zvláštní rozpoložení opět vrátilo. Byla jsem vděčná, že chtěl jet Sebastián k babičce (Kiki tam spala) a Kája šla s kamarádkou ven. Využila jsem toho a jela nakoupit.

A tam jsem zahlédla bílou hřbitovní svíčku, přibalila zapalovače a jela z nákupu rovnou na hřbitov.

Byla neděle, pravé poledne a já tam seděla vedle hrobu mé babičky, prababičky a praprababičky a koulely se mi slzy jako hrachy.

Seděla jsem tam úplně sama, nikde nikdo. Byli slyšet jen ptáci a okolo mě byly všude sedmikrásky. Měla jsem zavřené oči a představila si celou tu linii žen z našeho rodu. V duchu jim děkovala za to, že tu dnes díky nim mohu být.

Říkala jim, jak jsem vděčná za svou rodinu a že by se jim líbila, kdyby ji mohly vidět. Že jsem hrdá na to, jakého mám vedle sebe muže a že mám ty nejúžasnější děti. A také jsem jim vyprávěla o mé práci. Že je to někdy hodně náročné, ale že jsem vděčná, že ji mám.

Vše to ze mně spadlo, odplavilo se to s poslední koulející se slzou na tváři. Otevřela jsem oči a usmála se.

Přijela jsem domů a pustila se do fotek. Do těch, které mě tak "děsily" a víte co? Ony vůbec nebyly tak hrozné. A tak jsem je upravovala do chvíle, než mě čekalo odpolední focení.

A to byl opět balzám na moji duši. Rodina, které jsem fotila přesně před 5ti lety svatbu. Dodnes si vzpomínám, jak z nich sálala láska. Byla to první svatba, u které jsem cítila, že se berou z čisté lásky, že prostě spolu chtějí strávit zbytek života. Dnes už mají 2 děti. Holčičku a chlapečka.

A já si to s nimi tak užila! Dokonce jsem dostala od Ivíka pusu na rozloučenou a to byla velká pocta, říkala maminka :-).

Díky za tento den, díky i za ten včerejší!

Tvořím...

Konečně jsem začala tvořit e-book. Jde to pomalu. Do toho spousta fotek a děti, které stále něco chtějí. Tom, který se snaží mi udělat dostatek prostoru pro mou tvorbu, ale ve všem mě nezastoupí.

Stále kojím. Je to pro mne pohodlné při uspávání. Mám pak více času na práci.

Často si na blog vzpomenu, ale kvůli novému přeinstalování počítače mi zmizelo uložené přihlášení a já byla líná to dohledat a zkoušet maily a hesla. Až dnes. Ve skupině z fotokurzu sdílela Péťa odkaz na svůj nově založený blog. Tak mě to tak namotivovalo, že jsem vyzkoušela vše možné a nemožné a jsem zase tady :-).

Doufám, že se máte krásně?!