Myslím, že se posouvám... Dnes ráno se Kiki probudila s tím, že nemá úkol z AJ. Dříve bych se asi rozčílila, že zase na něco zapomněla. Dnes jsme ji s Tomem pochválili, že si vzpomněla a byl čas ho udělat...
Nebo včera, když dělala DÚ z češtiny. Určovala slovní druhy. U jednoho si nebyla jistá, ale napsala tam to, co si myslí, že to je. Já váhala a měla snahu si ověřovat, zda to je dobře. Ona mě ale uklidnila: "Mami, tak budu mít třeba chybu, no a?" A to je přesně ono... "No a?" Pani učitelka jí to opraví. A mně došlo, jak mám v sobě zakořeněný pocit, že si nesmím dovolit udělat chybu. A o co snažší má život ona, když ví, že si to může dovolit... Že se svět nezboří, že vše půjde dál bez toho, aniž by se trápila.
Wauuu... Ona mě nakonec moje dcera učí víc, než já jí... Rozčiluji se nad věcma, které dělám i já...
Před odchodem do školy hledala mobil a klíče... Tom čekal, aby ji hodil ke škole... A sám se za chvíli vrátil, že nemá telefon :-). Můžeme se na děti zlobit, když se vlastně chováme stejně?
A takhle bych mohla pokračovat dál...
Třeba na třídních schůzkách, když jsem otevřela školní sešit z češtiny a viděla tam 4 za opis a u ní Kristýnky smajlík s podpisem Kiki... Ano, opis jí jde hůř jak diktát, 4 už nevnímám jako šílenou známku, ale jako vyjádření toho, že s tím má problém a pani učitelka ví, že se na to víc zaměří. Já se už dokonce "nestyděla" to otevřít a riskovat, že to všichni uvidí...
Celkově mám z nové pani učitelky radost. Zkušenosti s učením má malé, učí třetím rokem, ale je v ní chuť a snaha. Děti nešetří, ale umí je taky pochválit a udělat hodinu zajímavou. Kiki chodí do školy ráda. Necítí se jako outsider. A to je pro mne důležité. Snad nám to vydrží...
Kiki mě učí, jak žít... Jak si život užívat... V tomhle jsou si s Tomem hodně podobní... Díky za ně!
