Někdy si říkám, že kdyby mi to šlo tak dobře s holkama, jako se psy, byla by to paráda. Jenže děti nejsou psi. Mají na všechno svůj názor a nebojí se mi ho říct. Čím jsou starší, tím "trapnější" si připadám. S přehledem to zvládám jen se Sebastiánem. Ten se může vzteknout, postavit na hlavu nebo já nevím co ještě a já jsem v klidu. Naprosto přesně vnímám jeho rozpoložení a důvod, proč se do toho stavu dostal a jak mu pomoci z něj ven. Něco podobného mám s jeho tátou, takže možná proto... U holek to je přesný opak. Jsem v klidu do chvíle, než mi začnou něco vyčítat, kňourat (ideálně se hodí do role chudinek) nebo se k sobě hnusně chovat. Jak že to bylo s jejich tátou??? Asi si ani nemusím odpovídat...
A tak je to takový začarovaný kruh. Vždycky si říkám, že se nebudu rozčilovat. Že si nebudu nic z toho, co říkají a jak se tváří, brát osobně. Hodně dlouho to vydržím. Říkám jim v klidu, co se mi nelíbí. Co bych si přála, aby bylo jinak. Co by měly a neměly... A najednou se přistihnu, jak ječím, protože to zase celé překročilo tu čáru, kdy ještě dobrý... Pak už není dobrý vůbec nic. Teprve potom začnou normálně fungovat. A já místo abych byla konečně spokojená, tak jsem naštvaná sama na sebe, že jsem to zase neustála. Na čelo bych si nejraději nalepila cedulku NESCHOPNÁ MATKA.
Ale pak se zase podívám na spokojeného Sebastiána a všechno se to tak nějak vyrovná. Jenže uběhne chvilka a objeví se výčitky. Proč s ním to jde a s nima ne? Marně se snažím si vybavit, jaké to bylo, když byly staré jako on. Kája byla první, tam měl člověk jiné nároky. U Kristýnky už to bylo o něčem jiném. A teď si to umím užít, i když on sám si neumí se sebou poradit. Tak moc bych si přála, abych to uměla i u holek. Abych na ně neměla takové nároky. Abych si nepřipadala, že selhávám, když jim neplním to, co teď HNED a nejlépe obě najednou, ode mne chtějí. Ať už jde o jídlo, oblečení, úkoly, hry... Na tohle dnes nemají chuť, tohle si dnes na sebe nevezmou, úkoly se jim dělat nechtěj a teď hned bych si na ně měla udělat čas, protože si chtějí zahrát hru! STOP! A kde jsem já? Musí každá máma opravdu plnit vše, co si její děti přejí, aby se pak cítila blbě, když to neudělá? A i kdyby se rozkrájela, tak stejně bude něco špatně? Protože to bych si přála ze všeho nejvíc, aby byly přece šťastné...
Musím se smířit s tím, že ať udělám, co udělám, nikdy se nezavděčím všem. Dělám to, jak nejlépe to umím. Vážně se snažím. Tak moc bych to chtěla uchopit jinak. Já přesně vím, jak by se taková správná máma měla chovat. Jak by měla být respektující, milující, obětavá, chápající, nic nevnucující, rady dávající jen na vyžádání... A pak se tak nechovám a je tu problém! Co když mě nebudou mít rády??? Takže defakto selhávám jen sama před sebou. Bingo! A jsem doma.
Není nad to rozebrat sama sebe. Kdyby chtěl poradit kdokoliv z vás, hned bych věděla, kde je chyba a jak ji napravit... Ale poraďte sám sobě. Řekněte si - řešíš kraviny, bereš si to moc osobně, děláš si domněnky...
Vždyť ony jsou ve své podstatě úžasné. Že jen já stále po nich něco chci, protože "ono by se mělo". Třeba "sestry by se k sobě měly chovat hezky"! Nechovají se a já jdu do vzteku. Nebo "měly by si chtít psát úkoly, jen co přijdou domů"... A dělám to i já? Plním si všechny povinnosti, jen co přijdu domů? Ne, taky na to peču, dělám, co mě baví, a pak, až když "musím", tak to udělám. A já mám chtít po holkách, aby to všechno dělaly jinak, protože by se to tak "mělo dělat"???
Když jsem měla jedno dítě, přesně jsem věděla, jak se musí vychovávat... Nakonec jsem tam nasekala asi nejvíc chyb, co to šlo. U Kristýnky už jsem svou jistotu rozpustila a dělala, co je třeba. U Sebastiána to všechno vidím zase úplně jinak. Vím, co je a co není důležité a doufám, že za čas zase nepoznám, jak jsem mimo :-).
No, tím bych to asi dnes uzavřela. Ráda bych odevzdala snahu být "dokonalou matkou". Vždyť mě mají rádi, i když nejsem perfektní, i když křičím a nejsem sluníčková.
Ještě nedávno se mi tu válelo takové krásné přání od Kristýnky. Bylo v něm napsáno něco takového, jako že jsem ta nejlepší máma, kterou si mohla přát, že i když na ně křičím, tak oni vědí, že je mám ráda. To bylo nejvíc. Teď se ještě naučit nekřičet ♥.
Tak jestli jste dočetli až sem, tak vám děkuji za pozornost. Nic, co tam není, tak v tom nehledejte. Já si jen potřebovala srovnat myšlenky. Normálně tohle řeším před usnutím s Tomem, ale on je teď v práci a já jsem toho všeho nějak plná. Ty víkendy, kdy jsem tady tři dny sama se všema třema dětma, jsou prostě náročnější.
