středa 18. dubna 2018

Den otevřených dveří ve školce

A je to tady! Ani ne za měsíc mu budou tři!


Nějak se mi nechce věřit, to tak rychle uteklo! Rodičovskou dovolenou jsem si prodloužila na 4 roky, v MUMu vzala neplacené volno a uvidíme, kam se za ten rok posunu, jaká cesta se mi kde otevře.

Dnes byl den otevřených dveří ve školce. V téhle jsem ještě nikdy nebyla. Chodila jsem tam, kde je teď Rudňáček. V té době byla tahle úplně nová. Postupně se rozšiřuje. Počet dětí stále stoupá. Snad máme šanci, aby nás přijali. Když ne, poradíme si i tak a třeba za rok. Nebudu to hrotit.

Vidím na něm, jak ho to láká. Jak se ode mne odpoutává. Poslední dobou rád jezdí k babičce s dědou. Sám od sebe si řekne, že k nim chce a mě to moc pomůže, protože můžu v klidu pracovat.

Stále mám rozdělaných takových věcí, které bych ráda dotáhla do konce. On přijde ten čas!

Fotím, upravuji a nemá to konce. Proto využívám ty malé chvíle mezi tím, když mám všechny fotky hotové a další focení až za pár dní, že intenzivně pracuji na e-booku. Dnes ráno jsem měla chuť ho úplně celý předělat. To bude ještě dlouhá cesta, než bude dle mých představ :-).


neděle 15. dubna 2018

Neděle...


Mám za sebou náročný víkend.

Víkendy, kdy je Tom v práci, většinou nefotím. Tentokrát se to sešlo tak, že jsem kývla na jedno sobotní focení a v neděli měla jeden exteriér.

Tím, že byli u babičky synovci, šla tam ráda Kiki i Sebík. Kája, ta zůstala raději doma.

V sobotu jsem byla v takovém zvláštním rozpoložení. Focení bylo náročnější, než jsem si myslela. Špatné světelné podmínky a celkově jsem to nebyla já. Když jsem se odpoledne vrátila, byla jsem vděčná, že mi dala babí najíst. Pak jsem odpadla a nevnímala ten dětský ruch okolo mé hlavy.


Byla jsem naprosto rozložená. Od fotek jsem čekala víc. Ale nebylo to v mých silách... Břinklo mi to na mé "nédostdobráctví". Strach, že nesplním očekávání. Dělala jsem vše, jak nejlépe jsem uměla, ale doma měla pocit, že to je katastrofa.

Musela jsem začít upravovat fotky z ateliéru, abych se srovnala a viděla, že něco umím. Pomohlo to. Když přišel Tom v půl jedné v noci domů, šla jsem si s ním lehnout s lepší náladou.

Ráno se moje zvláštní rozpoložení opět vrátilo. Byla jsem vděčná, že chtěl jet Sebastián k babičce (Kiki tam spala) a Kája šla s kamarádkou ven. Využila jsem toho a jela nakoupit.

A tam jsem zahlédla bílou hřbitovní svíčku, přibalila zapalovače a jela z nákupu rovnou na hřbitov.

Byla neděle, pravé poledne a já tam seděla vedle hrobu mé babičky, prababičky a praprababičky a koulely se mi slzy jako hrachy.

Seděla jsem tam úplně sama, nikde nikdo. Byli slyšet jen ptáci a okolo mě byly všude sedmikrásky. Měla jsem zavřené oči a představila si celou tu linii žen z našeho rodu. V duchu jim děkovala za to, že tu dnes díky nim mohu být.


Říkala jim, jak jsem vděčná za svou rodinu a že by se jim líbila, kdyby ji mohly vidět. Že jsem hrdá na to, jakého mám vedle sebe muže a že mám ty nejúžasnější děti. A také jsem jim vyprávěla o mé práci. Že je to někdy hodně náročné, ale že jsem vděčná, že ji mám.

Vše to ze mně spadlo, odplavilo se to s poslední koulející se slzou na tváři. Otevřela jsem oči a usmála se.

Přijela jsem domů a pustila se do fotek. Do těch, které mě tak "děsily" a víte co? Ony vůbec nebyly tak hrozné. A tak jsem je upravovala do chvíle, než mě čekalo odpolední focení.

A to byl opět balzám na moji duši. Rodina, které jsem fotila přesně před 5ti lety svatbu. Dodnes si vzpomínám, jak z nich sálala láska. Byla to první svatba, u které jsem cítila, že se berou z čisté lásky, že prostě spolu chtějí strávit zbytek života. Dnes už mají 2 děti. Holčičku a chlapečka.


A já si to s nimi tak užila! Dokonce jsem dostala od Ivíka pusu na rozloučenou a to byla velká pocta, říkala maminka :-).

Díky za tento den, díky i za ten včerejší!


středa 11. dubna 2018

Tvořím...


Konečně jsem začala tvořit e-book. Jde to pomalu. Do toho spousta fotek a děti, které stále něco chtějí. Tom, který se snaží mi udělat dostatek prostoru pro mou tvorbu, ale ve všem mě nezastoupí.

Stále kojím. Je to pro mne pohodlné při uspávání. Mám pak více času na práci.

Často si na blog vzpomenu, ale kvůli novému přeinstalování počítače mi zmizelo uložené přihlášení a já byla líná to dohledat a zkoušet maily a hesla. Až dnes. Ve skupině z fotokurzu sdílela Péťa odkaz na svůj nově založený blog. Tak mě to tak namotivovalo, že jsem vyzkoušela vše možné a nemožné a jsem zase tady :-).

Doufám, že se máte krásně?!




úterý 20. března 2018

Jaro je tu


Venku sníh a mráz, ale jaro je cítit ve vzduchu.


Mám za sebou další kurz focení. Tahle cesta mě baví. V kurzu PZP teď trošku stagnuji, přemýšlím nad placeným produktem. Jak ho udělat, co v něm má vše být. Hodně mi teď právě pomohl nedělní kurz. Nasměroval mě. Také jsem si ho celý natáčela na diktafon, takže můžu poslouchat nejen holky z kurzu a co je na kurz přivedlo, ale i samu sebe, co říkám, jak to říkám a jak to působí, jaký to má obsah a hloubku.

Takže tak u mě.


sobota 17. února 2018

Novinky z naší rodinky

Je to pár dní, co jsem si vzpomněla na tento blog a měla potřebu vám napsat, jak se máme.

Až teď mi to ale vyšlo a já mám chvíli, než se mi odešlou fotky a videa ze čtvrtečního focení.

Jak se tedy máme?

Nový rok byl plný nových věcí a nadšení, že je začneme realizovat. A tak jsme také začali. Sešlo se to hezky naráz. Já na konci ledna odstartovala kurz Podnikání z pláže a Tom dal výpověď ve Slávii a začal od února pracovat ve Špejli.


Bylo to náročných prvních 14 dní měsíce února. Bylo toho moc. Na Toma, na mě, na děti. Informace, noví lidé, nemocné děti, lyžařský kurz...

Byly chvíle, kdy jsem se držela a věděla, že tohle je přesně to, co teď mělo přijít. A pak chvíle, kdy se mi chtělo brečet a na vše se vykašlat. Jeden den jsem měla takový přetlak, že stačilo málo a já bouchla a vyvalila to všechno ze sebe ven. Ta úleva!

Pomalu si to začalo sedat. Já na sebe přestala tlačit a tvorba blogu mě začala bavit. Mám na něm teď už tři články a moc mě to baví. Brzy se začnu učit psát e-book.

Tom nemá rád nové prostředí a nové lidi, a tak se také prvních 14 dní trošku trápil. Ale už si to sedlo a začal si to náležitě užívat. Do Špejle chodí úplně jiní zákazníci a je tam jiná úroveň vzdělávání zaměstnanců. Vždycky se chtěl učit nové věci a někam se posouvat, a tak se teď také seberealizuje.

Já mám zpětnou vazbu na mé kurzy focení a také na články. I to potěší a hned je radost pokračovat dál.

Ještě mám před sebou hodně dlouhou cestu, ale základ je položen.

Kdo se chce podívat, co zrovna tvořím, tak může zde:

http://gabrielapausa.cz

Na FB se moje Fanpage jmenuje Sdílej svůj svět! 




sobota 27. ledna 2018

10 let...


Deset krásných let jsem její máma. Je to ona, která mě neustále objímá, pusinkuje a říká, jak si lepší mámu nemohla vybrat a přitom bych se k ní mohla tisíckrát lépe chovat. Má tak velké srdce a vidí na každém jen to dobré.

Kája se po ní každé ráno vozí. Vyčte jí kde co a ona mi pak klidně řekne: "Mami, já vím, že mě má Kája ráda, i když se takhle ke mně chová."

Za každým z nás, i když jsme v tom největším vzteku, vidí to dobré.

Neumím popsat, jak moc ji mám ráda a jak si vážím, že si vybrala za mámu právě mě.

Krásné narozeniny, Kristýnko!


středa 24. ledna 2018

Narozeniny...

Mám to tak každý rok. Pár dní před narozeninami jsem "rozbitá". Neumím své rozpoložení výstižněji popsat. Prostě to tak je. Dotýká se mě spousta věcí, chování lidí, kupí se práce a i nějaké to trápení se objeví.

Teď mě zrovna bolí, když vidím, jak se Kiki bojí do školy. Není to kvůli učení (i když její známky jí v této situaci moc nepomáhají), ale kvůli "kamarádkám". V tomhle to mají kluci snadnější. Když se jim něco nelíbí, dají si po papule a je klid. Holčičky jsou daleko zákeřnější a Kiki to pociťuje na vlastní kůži. Je teď plná strachu a já se jí s tím snažím pomoci. Řešíme to. A věřím, že vyřešíme.

Co se známek týče, tak jsem na ni vážně moc pyšná, protože ve čtvrtletí jí vycházely samé 3 a jedna 2 a teď to vytáhla tak, že má samé 2 a jednu 3. Ale i kdyby měla samé 3, nic to nemění na tom, že si zaslouží spíš podporu než srážení ze stran "kamarádek". Jsou to děvčata, která když dostanou dvojku, tak pláčou a bojí se domů. Tohle třeba naopak neumí pochopit Kiki. Pro ni je dvojka krásná známka na kterou se musí hodně snažit.





Učí mě, že není ostuda udělat chybu. I já byla ta, která nosila jen samé jedničky a nesměla si dovolit nic jiného. Jinak bylo doma zle. Když jsem dostala trojku, bála jsem se jít domů...

I Kiki bude mít brzy narozeniny. Takže to má asi jako já... Náročnější období. Ale po narozeninách bude zase dobře! Musíme tomu věřit obě.

Já mám ty moje dnes. Kiki za tři dny. Bude to 10 let, co se mi narodila... Má tak velké srdce a tak moc ji bolí, když ten, koho má ráda, je na ni ošklivý... Koho by to nebolelo :-(.

Včera mi udělali moc milé překvapení. Usnula jsem po obědě a když jsem se probudila, měla jsem na stole tulipány, obrázek, dárek a palačinky s marmeládou a jogurtem. Všichni se zapojili do překvapení pro mě. Byla jsem dojatá!