sobota 17. února 2018

Novinky z naší rodinky

Je to pár dní, co jsem si vzpomněla na tento blog a měla potřebu vám napsat, jak se máme.

Až teď mi to ale vyšlo a já mám chvíli, než se mi odešlou fotky a videa ze čtvrtečního focení.

Jak se tedy máme?

Nový rok byl plný nových věcí a nadšení, že je začneme realizovat. A tak jsme také začali. Sešlo se to hezky naráz. Já na konci ledna odstartovala kurz Podnikání z pláže a Tom dal výpověď ve Slávii a začal od února pracovat ve Špejli.


Bylo to náročných prvních 14 dní měsíce února. Bylo toho moc. Na Toma, na mě, na děti. Informace, noví lidé, nemocné děti, lyžařský kurz...

Byly chvíle, kdy jsem se držela a věděla, že tohle je přesně to, co teď mělo přijít. A pak chvíle, kdy se mi chtělo brečet a na vše se vykašlat. Jeden den jsem měla takový přetlak, že stačilo málo a já bouchla a vyvalila to všechno ze sebe ven. Ta úleva!

Pomalu si to začalo sedat. Já na sebe přestala tlačit a tvorba blogu mě začala bavit. Mám na něm teď už tři články a moc mě to baví. Brzy se začnu učit psát e-book.

Tom nemá rád nové prostředí a nové lidi, a tak se také prvních 14 dní trošku trápil. Ale už si to sedlo a začal si to náležitě užívat. Do Špejle chodí úplně jiní zákazníci a je tam jiná úroveň vzdělávání zaměstnanců. Vždycky se chtěl učit nové věci a někam se posouvat, a tak se teď také seberealizuje.

Já mám zpětnou vazbu na mé kurzy focení a také na články. I to potěší a hned je radost pokračovat dál.

Ještě mám před sebou hodně dlouhou cestu, ale základ je položen.

Kdo se chce podívat, co zrovna tvořím, tak může zde:

http://gabrielapausa.cz

Na FB se moje Fanpage jmenuje Sdílej svůj svět! 




sobota 27. ledna 2018

10 let...


Deset krásných let jsem její máma. Je to ona, která mě neustále objímá, pusinkuje a říká, jak si lepší mámu nemohla vybrat a přitom bych se k ní mohla tisíckrát lépe chovat. Má tak velké srdce a vidí na každém jen to dobré.

Kája se po ní každé ráno vozí. Vyčte jí kde co a ona mi pak klidně řekne: "Mami, já vím, že mě má Kája ráda, i když se takhle ke mně chová."

Za každým z nás, i když jsme v tom největším vzteku, vidí to dobré.

Neumím popsat, jak moc ji mám ráda a jak si vážím, že si vybrala za mámu právě mě.

Krásné narozeniny, Kristýnko!


středa 24. ledna 2018

Narozeniny...

Mám to tak každý rok. Pár dní před narozeninami jsem "rozbitá". Neumím své rozpoložení výstižněji popsat. Prostě to tak je. Dotýká se mě spousta věcí, chování lidí, kupí se práce a i nějaké to trápení se objeví.

Teď mě zrovna bolí, když vidím, jak se Kiki bojí do školy. Není to kvůli učení (i když její známky jí v této situaci moc nepomáhají), ale kvůli "kamarádkám". V tomhle to mají kluci snadnější. Když se jim něco nelíbí, dají si po papule a je klid. Holčičky jsou daleko zákeřnější a Kiki to pociťuje na vlastní kůži. Je teď plná strachu a já se jí s tím snažím pomoci. Řešíme to. A věřím, že vyřešíme.

Co se známek týče, tak jsem na ni vážně moc pyšná, protože ve čtvrtletí jí vycházely samé 3 a jedna 2 a teď to vytáhla tak, že má samé 2 a jednu 3. Ale i kdyby měla samé 3, nic to nemění na tom, že si zaslouží spíš podporu než srážení ze stran "kamarádek". Jsou to děvčata, která když dostanou dvojku, tak pláčou a bojí se domů. Tohle třeba naopak neumí pochopit Kiki. Pro ni je dvojka krásná známka na kterou se musí hodně snažit.





Učí mě, že není ostuda udělat chybu. I já byla ta, která nosila jen samé jedničky a nesměla si dovolit nic jiného. Jinak bylo doma zle. Když jsem dostala trojku, bála jsem se jít domů...

I Kiki bude mít brzy narozeniny. Takže to má asi jako já... Náročnější období. Ale po narozeninách bude zase dobře! Musíme tomu věřit obě.

Já mám ty moje dnes. Kiki za tři dny. Bude to 10 let, co se mi narodila... Má tak velké srdce a tak moc ji bolí, když ten, koho má ráda, je na ni ošklivý... Koho by to nebolelo :-(.

Včera mi udělali moc milé překvapení. Usnula jsem po obědě a když jsem se probudila, měla jsem na stole tulipány, obrázek, dárek a palačinky s marmeládou a jogurtem. Všichni se zapojili do překvapení pro mě. Byla jsem dojatá!




pátek 19. ledna 2018

Sára...


Víc jak dva měsíce sedí Sára na dvoře a čeká na svého pána, který se stále nevrací...

Dostává nažrat, ale chybí jí společnost, kterou si tak zaslouží! Je to moc milá a vděčná psí holka. Je jí cca 5 let a před 2 lety si ji adoptovali z útulku. 

Pokud víte o někom, kdo hledá fajn parťáka, vzpomeňte si na ní. 


Sára domov našla, zůstává v Drahelčicích. Více takto šťastných konců! 

středa 17. ledna 2018

Dnes je to 5 let...

Já a Tom

Je to přesně 5 let, co se objevil v mém životě. Tolikrát za život jsme se mohli potkat... Ve školce, na prázdninách u babičky...

Ne, on se směl objevit, až když si každý z nás prošel tím, čím měl. Nevím, co by se stalo, kdyby se naše cesty protnuly před 20ti lety... Třeba bychom jen kolem sebe prošli a nic by se nestalo. A možná že to tak i bylo, kdo ví...

Rok 2012 byl pro mě zlomový. Rozpad manželství. Pocit, že budu raději sama s dětmi, než dál pokračovat v tom, v čem jsem žila. Připadala jsem si jako na houpačce. Sbírala jsem svoji sebehodnotu, krůček po krůčku se začínala mít ráda. Nejvíc ouvej mi bylo na konci roku, kdy jsem začala mít pocit, že už nikdy nebudu šťastná. Že už nikdy nepotkám nikoho, kdo by mě měl rád takovou, jaká jsem. Kdo by mě přijal se vším, co ke mně patří (děti, zvířata, focení...). U koho bych se nebála být sama sebou...

Uklidnila mě kamarádka mojí tety, stařičká pani Kopřivová. Nevím, co tenkrát tetu napadlo, aby mi ji dala k telefonu. Prostě mi vrazila sluchátko a já poslouchala... Poslouchala jsem kouzelnou babičku, která mi řekla, že nic se neděje náhodou. Že mám věřit...

A já věřila. Našla jsem si dnes deník z roku 2013. 7.1. jsem napsala: "Vím, že tam někde jsi a že i ty si něco řešíš. A až to vyřešíš, tak si mě najdeš. A já budu vědět, že jsi to ty a už navždy tě budu milovat... Nebudu tě vlastnit, ale budeš můj, celým svým srdcem. Už teď tě miluju, jak nejvíc je to možné. A dovoluji Vesmíru, aby naše cesty spojil..."

17.1.2013 jsem seděla u FB, koukla se z okna na oblohu a zoufale řekla: "Tak kde jsi? Vždyť já už jsem připravená, vše mám uzavřené a čekám tu na tebe..." Když jsem sklopila své oči, viděla jsem v pravém dolním rohu fotku jednoho šklebícího se pána... "Přítel přátel, které možná znáte..." A klikla na ní. Musela jsem se smát, protože kdo normální by si dal profilovku, na které vypadá tak škaredě. A tak jsem se s radostí porozhlédla po jeho profilu... Ty další fotky už tak škaredé nebyly. Třeba ta s Tristanem...

A tak jsem mu poslala zprávu...

A na odpověď jsem nemusela dlouho čekat: "Kde ty ses tady vyloupla?"

On už o mně nějakou tu dobu věděl. Jen mu chyběla odvaha mi napsat...

A dál už ten příběh znáte...