Den 303./365

Dnes ráno jsem se nemohla probudit... Znáte to, když vnímáte, jak všichni okolo vstávají, odchází do školy, chystají snídani, hrají si... A vy nechcete otevřít oči, nechcete přijít o teplo peřiny a spíte dál... Zdály se mi živé sny. Pocity z nich ve mně stále zůstaly... Sebastián ke mně dokonce zase přišel a usnul... Já vstala až v 10:30! Odpočinek byl holt nutný...

Večer zůstaly holky doma, Sebíka jsme odvezli k babičce a vyrazili do centra Prahy na vernisáž Martina Velíška. Jen jedno prso bylo to "pravé"... Mezi levými je i jedno moje :-). Zvláštní, že já si nebyla hned jistá, které to je, ale Tom v tom měl hned jasno...

Dýchla tam na mě ta nedokonalá dokonalost... Každý malý kousek "nedokonalosti" je dokonalý...

Den 302./365

Den 301./365

Včera jsem vyndala stará alba... Naskenovala pár fotek z mladí. Jezdily jsme s Pí k tetě Jarce o podzimních prázdninách... Malovaly se a fotily... Za chvíli to bude 20 let stará fotka... A přitom je to jako včera...

Kája mi řekla, že vypadám stále stejně, jen mám každý rok jinak vlasy :-). Potěšila mě...

Vlasy bych měla zase ráda jako na fotce :-).

A na té druhé fotce je Pí... Naše třída jela na konci školního roku na Mydlák. Fotil nás spolužák Péťa Slabý na starou zrcadlovku. Hezké vzpomínání to bylo...

Den 300./365

Den 299./365

Den 298./365

Prázdninový čtvrtek. Kája prokašlala noc, a tak plány na jumppark nebo aquapark vzaly za své. Vzala jsem alespoň holky do Ikey pro závěsy a záclony. Po vyprání se mi totiž dost smrskly... Kluci zůstali doma a my si pochutnaly na masových kuličkách. 

Odpoledne byla v plánu kontrola Káji břicha u dětské doktorky. Zmínila jsem se, že prokašlala celou noc a stěžovala si na krk... A šup. ATB a týden doma :-(.

Den 297./365

Dnešek byl o moc lepší... Bylo to i tím, že byl Tom doma a dělal s Kiki AJ. Jaká paráda, moci dodělávat resty a poslouchat, jak se učí a ještě se u toho baví... Tohle jsem tááák moc potřebovala...

Den 296./365

Tak dnes opět Motol. Naštěstí naposledy. Kristýnce se to krásně zahojilo. 

Cesta byla dlouhá, jen v autobuse jsme strávili 40 minut (autem mi ta samá trasa trvá 7 minut), pak museli přestoupit. Dnes nás doprovázel Sebastián. Byl to pro něj zážitek. Popovídala jsem si v autobuse s jedním milým důchodcem a dozvěděla se pár novinek. Doporučil nám výstavu mašinek na Smíchově... 

Čekání dnes nebylo nijak dlouhé. V čekárně byla moc milá maminka dvojčátek. Až když ji volala sestra, jsem zjistila, že je cizinka a vůbec nerozuměla tomu, co jí sestra říká. A tak jsem jí to přeložila. 

Dnes jsem viděla opět tolik nemocných, zraněných a postižených dětí, že jsem byla neskonale vděčná za zdraví těch mých... 

Naše trápení se školou je to to nejmenší...

Je večer a já už se cítím opět tak moc vycucnutá... Jsem úplně marná. Chci po svém dítěti něco, čeho není schopné. Mám potřebu ji někam posunout, nahustit to do ní, ale narážím. Trápím se. A štve mě, že to házím na všechny okolo... Jedno dopoledne u doktora a celé odpoledne zabité dopisováním, učením se a mým řevem. A ráno? Co z toho všeho jí ráno zůstane v hlavě??? :-( 

Já vím, že toho na mě bylo poslední dny prostě moc. Že potřebuji taky na chvíli vypnout... Děti ale člověk jen tak neodloží...

Den 295./365

Neděle byla opět fotící. Dopoledne i odpoledne...

Den 294./365

V sobotu jsem dopoledne fotila venku... Bylo to smutné a zároveň dojemné focení...

Odpoledne jsme roztáhli ateliér a fotila jsem...

Den 293./365

V pátek jsme se vypravily do Motola pomocí MHD. Potkaly jsme sousedku, a tak bylo o zábavu postaráno. Kiki byla ušetřena opakování z přírodovědy.

V kartotéce jsme dostaly číslo a zase více jak hodinu sledovaly světelnou tabuli, až nám tam vyskočí to naše... Pani doktorka byla opět dobře naladěná a sestra má alergii na zvířata, a tak jí přítomnost Kristýnky nedělala dobře :-).

Hezky se jí to hojí...

Den 292./365

Takže aby toho nebylo málo, tak mi ve čtvrtek dosloužil větrák v notebooku a rázem jsem neměla na čem pracovat. Měla jsem naordinován odpočinek. Nebylo to špatné. Bylo to, myslím, třeba.

Den 291./365

Dnes ráno se probudila s bolestí břicha Kája. Do školy odešla, ale za chvíli mi volala zástupkyně ředitele, abych si pro ni přišla...

Takže jedna šla do školy, druhá byla zase doma... Prospala celý den. Sebastián se k ní přidal dopoledne i odpoledne... Snad na něj jaké nic neleze. Ach jo...

Den 290./365

Ráno jsem jela s Kristýnkou do Motola na kontrolu. Měla jsem nostalgickou náladu. Dětská chirurgie byla v místech, kde jsem 2 měsíce ležela na neurologii ve 12ti letech. Seděly jsme tam hodně dlouho... Je to tam celé nové, ohromné a těch lidí...

V ordinaci byli všichni vesele naladěni. Do toho Kiki a její dobrá nálada. Vždycky se jí uleví, když ji doktor ubezpečí, že nedostane injekci. Břicho jí převázali, pochválili, jak je prima a dali termín na pátek ráno.

S jazykem na vestě jsme uháněly domů. Od 11 hodin jsem fotila a Tom skočil do školy pro oběd.

Fotila jsem i odpoledne. V 17:15 jsem měla sraz s rodinou Káji spolužačky... Bylo tak krásně. Zapadající sluníčko, radost...

Večer mi volala mamka. Už po hlase jsem poznala, že se něco stalo... Tetě Jarce dotlouklo v 17:20 srdíčko...

V neděli za ní mamka byla. Teta se nechtěla probudit, ale když zjistila, že to je mamka, tak otevřela oči. Vyprávěla jí... Nechala se upravit. Chtěla vyfotit, aby všichni viděli, jak jí to sluší. Konečně byla smířená. Přestala čekat na syna... Dokonce byla ochotná se nechat převézt do Prahy, kdyby to šlo. Do té doby nechtěla, bála se, že by za ní syn takovou dálku nejel... Stále čekala, že se usmíří, že za ní přijde... Nepřišel.

Teta ležela v LDN 8 měsíců. Nikdo nechápal, jak s jejím srdíčkem, které jelo na 25%, může tak dlouho žít. Máma za ní jezdila 2x do týdne... Seděla u ní hodiny, krmila, vyprávěla, poslouchala... Byly chvíle, kdy byla teta ok a chvíle, kdy se vracela v čase. Častokrát nevěděla, zda jsou její sny realita... Bývala zlá a také naopak jako malé dítě, za kterým přišla maminka...

V neděli se naposledy najedla. Cítila se krásná... Pak už jen spala a nechtěla se nechat probudit... V klidu odešla a za to jsem neskutečně vděčná...

Včera jsem tu brečely. Kiki říkala Sebastiánovi, že mu závidí, že si ještě nic neuvědomuje a že ho to nebolí tak, jako jí. Zapálily jsme si svíčky a vzpomínaly... Já si pak psala s Péťou, kamarádkou ze střední, která žije ve Francii. S tou jsem k tetě často jezdívala, a tak jsem s ní mohla vzpomínat... Představily jsme si ji v tom jejím malém bílém autíčku, které mělo pohon 4x4, jak s úsměvem na rtech míří tam nahoru... Zamávaly jí a popřály, ať odpočívá v pokoji...

Den 289./365

Pondělí. Bylo nádherné počasí... Dopoledne jsme zajeli na Smíchov, nechat vyreklamovat Toma mobil, který po roce přestal psát písmeno P... U té příležitosti donesl starý s rozbitým displejem, který měl být do hodiny vyměněný. Zašli jsme si tady na oběd k Pandovi (tam si vždycky pochutnáme) a po hodině se vrátili na prodejnu. A nic... Prý až odpoledne...

Ten den bylo tak nádherně, že jsem vymyslela, že vezmeme psy a děti (krom toho největšího) a vyrazíme se podívat do Lomu, jaké to tam je na podzim...

Krásné to bylo. Jen Minie se opět vynervovala u plotu, kde na ni štěkal domácí pes a padla na bok. Není horší pohled, než na zvíře v křeči, které má vykulené oči a vy nevíte, zda to rozdýchá. Vzala jsem ji opatrně do náruče a čekala. Všichni přítomní jen strnule čekali, co bude. Rozdýchala to. Za chvíli se začala normálně hýbat a po další chvilce už běhala za Dafné. To byl již druhý srdeční záchvat. Musím si hlídat, aby se nerozčilovala.

Navečer jsem se pustila do fotek, Tom zajel k rodičům, kde nechal Sebíka a jel si pro telefon, který stále nebyl opravený. Holky se pustily do vaření. Kája si udělala večeři pro sebe a Kiki jí ještě měla potřebu radit a pomáhat. Pak se pustila do večeře pro nás. Špagety. Když se je chystala scedit, zeptala jsem se jí, zda to zvládne. Ubezpečila mě, že ano.

A vteřinu na to ze sebe strhávala tričko a letěly jsme do koupelny, kde jsem jí začala chladit břicho...

Doma jsem neměla nic jiného, než arnicu a krizovky. Nakapala jsem jí je do vody a dala arnicu. Volala k babičce, zda už u ní není Tom a aby si kluci pospíšili domů... Kikče jsem břicho stále chladila a když Tom přijel, vyrazily jsme do Motola.

Tam bylo jako zázrakem jedno volné místo před vchodem. Vzali nás přednostně. Doktor byl skvělý. Zeptal se, na podrobnosti a pochválil mě, jak jsem ji ošetřila. Sestra si neodpustila rýpání, jak dětem do ruky kastrol nepatří. Říkala jsem si, kde je ta věková hranice, kdy je dítě dost velké a kdy malé na to, aby mohlo vykonávat věci, které ho baví a dělá je rádo. Nebylo to poprvé, kdy Kiki vařila... A myslím, že i dospělák se umí nechtěně opařit... Ale co, stalo se. Dopadlo to vše dobře. Kiki má popáleninu prvního stupně a na to, že se jednalo o vodu ze špaget to vypadá krásně...

Den 288./365

Zase jsme si odskočili vyfotit jednoho psa, co hledá domov. Tady je náš pes, který už domov má tak dlouho, co je na světě Sebastián :-).

Odpoledne jsme jeli za bratránky. Byla sranda, krásně teplo. Dalo se sedět venku. Naši puberťáci nám vyprávěli, jak to chodí ve škole. Dominik přinesl třídní fotku a už to jelo :-D.

Den 287./365

Sobota.
Chcete Nás?
Brno - park Lužánky.
Zuzanka - dospívání - kámoška - dopisy - svědkyně na první svatbě - máma dvou kluků - dospělé baby - shledání po letech - máme se rády...
Cookie - puntíkatá kráska - k adopci - dočaska? - zjevení dokonalých páníčků - dojetí.
Focení - radost - sluníčko - úžasná energie...
Cesta domů - kručení v břiše - slzy smíchu - babičky dárek k 55. narozeninám se, myslím, vydařil...
Díky za tento den!

Den 286./365

Pátek 13.

Odevzdání notebooku k "vyšetření".

Koprovka u Páji.

Odvoz psů na hlídání.

Vybírání vody z jezírka, aby se Dafné nemohla koupat.

Příprava na cestu.

Vyzvednutí babičky na metru.

Den 285./365

Noc byla neklidná... Ale dle mého klidnější než včera. Ráno Kája tvrdě usnula a prospala skoro celé dopoledne. Měla jsem nutkavou potřebu ji vymalovat pokoj. Zašla jsem dokonce do barev a laků a vyfotila si vzorník. Lákala mě kašmírově žlutá. Nikdy bych takovou barvu nevolila a dnes jsem si byla jistá, že právě tuhle tam musí mít... Než mi kamarádka poslala charakteristiku žluté barvy... JJ, působí pozitivně na solar... A byla jsem doma. Podvědomě jsem chtěla, aby se jí ulevilo...

Ona mě s barvou posílala někam. Neměla náladu. Žádná se jí nelíbila. Nic nechtěla. A já se jí stále snažila vysvětlit, jak by se tam hodila...

Žaludek bolel, kroutila se, ale pozitivní bylo, že si přála uvařit těstoviny k obědu... Pak ale zase usnula. Po probuzení se s chutí najedla. Dokonce si přidala... U doktorky v čekárně se už začala usmívat a když nám paní doktorka hlásila, že lepší krevní testy mít ani nemůže, bylo vidět, že z nejhoršího už je venku.

Díky za to! Dokonce mi řekla, jakou barvu by v pokojíčku chtěla a jela ji se mnou koupit... Vyhrála to světlounce růžová. Taková, jako její boty...

Den 284./365

Tohle byl takový bolavý den... Noc, kdy nikdo z nás nespal. Teda Kiki nikdy nic neprobudí a Tom spal v klidu o patro výš. Kája se budila každou chvíli. Chodila, hekala, brečela... A já jí neměla jak pomoct. Sebastián se také každou chvíli budil a potřeboval nakojit...

Ráno jsem na nic nečekala a vzala ji opět k doktorce. Dnes ji viděla ta druhá, udělala odběry krve, sedimentace je ok. Nakapala ji kapičky proti křečím a Káje bylo 2 hodiny dobře. Pak ale opět návrat k původnímu stavu.

Podařilo se mi zajistit termín gastrokonzultace na 24.11. na klinice Ke Karlovu. Do Motola se nedalo ani dovolat... Tam by byl termín až v novém roce :-(. Pevně doufám, že třeba ani nebude termín nutný, že přijdeme na to, co ji trápí... Tohle je vážně dost vysilující... Pro všechny.

Den 283./365

Nemám taková rána ráda... Káju bolel celou noc žaludek. Měla křeče a každou chvíli se kroutila a budila a měla potřebu být u mě. Tu potřebu měl i Sebastián a Kiki...

Po probuzení obě kňouraly a hekaly, jak jsou bolavé. Mám tedy všechny tři doma. Ve 13 hodin mířím směr doktorka. Hlavně s Kájou. S Kiki to není tak horké. Jen co jsem ji omluvila, cítí se "lépe".

Kája byla poslána na sono břicha. S žádankou... Na sonu, že nám dají termín až koncem října. Tak na chirurgii, kde byl takový doktor, že bych se nejraději otočila a šla pryč, ale to sono bylo nutné udělat... Výsledek takový, že vše v normě, nikde nic, co by bylo špatně. Kája se mi ale stále kroutila v křečích dál...

Paradoxně vše špatné je pro něco dobré. Byly jsme si k sobě dnes tak blízko! Tak moc to bylo léčivé pro obě dvě...

Mezi tím Kiki, která byla takový můj ventilátor přetlaku. A jako kdyby to věděla, nebrala si to osobně... Večer jsem ji objala a poděkovala za to, že je. Objetí mi vrátila a řekla mi, že mě má moooc ráda...

Den 282./365

Fotky, termíny... Je toho hodně... Ráda bych toho do pátku většinu zpracovala... Uvidím, zda mi pracovní zápal vydrží. Poslední nedělní focení mě tak příjemně napumpovalo energií a radostí z práce, že ještě teď na té energii dojíždím :-).

Den 281./365

Den 280./365

Den 279./365

Den 278./365

Myslím, že se posouvám... Dnes ráno se Kiki probudila s tím, že nemá úkol z AJ. Dříve bych se asi rozčílila, že zase na něco zapomněla. Dnes jsme ji s Tomem pochválili, že si vzpomněla a byl čas ho udělat...

Nebo včera, když dělala DÚ z češtiny. Určovala slovní druhy. U jednoho si nebyla jistá, ale napsala tam to, co si myslí, že to je. Já váhala a měla snahu si ověřovat, zda to je dobře. Ona mě ale uklidnila: "Mami, tak budu mít třeba chybu, no a?" A to je přesně ono... "No a?" Pani učitelka jí to opraví. A mně došlo, jak mám v sobě zakořeněný pocit, že si nesmím dovolit udělat chybu. A o co snažší má život ona, když ví, že si to může dovolit... Že se svět nezboří, že vše půjde dál bez toho, aniž by se trápila.

Wauuu... Ona mě nakonec moje dcera učí víc, než já jí... Rozčiluji se nad věcma, které dělám i já...

Před odchodem do školy hledala mobil a klíče... Tom čekal, aby ji hodil ke škole... A sám se za chvíli vrátil, že nemá telefon :-). Můžeme se na děti zlobit, když se vlastně chováme stejně?

A takhle bych mohla pokračovat dál...

Třeba na třídních schůzkách, když jsem otevřela školní sešit z češtiny a viděla tam 4 za opis a u ní Kristýnky smajlík s podpisem Kiki... Ano, opis jí jde hůř jak diktát, 4 už nevnímám jako šílenou známku, ale jako vyjádření toho, že s tím má problém a pani učitelka ví, že se na to víc zaměří. Já se už dokonce "nestyděla" to otevřít a riskovat, že to všichni uvidí...

Celkově mám z nové pani učitelky radost. Zkušenosti s učením má malé, učí třetím rokem, ale je v ní chuť a snaha. Děti nešetří, ale umí je taky pochválit a udělat hodinu zajímavou. Kiki chodí do školy ráda. Necítí se jako outsider. A to je pro mne důležité. Snad nám to vydrží...

Kiki mě učí, jak žít... Jak si život užívat... V tomhle jsou si s Tomem hodně podobní... Díky za ně!

Den 277./365

Dnes je mezinárodní den zvířat. Stejně jako loni jsem udělala koláž psů, kteří letos hledají nebo už našli nový domov...

Také u nás dnes proběhlo natáčení ohledně toho, co je dočasná péče a dočaskář. Dafné si zahrála hlavní roli a Kiki s ní...

Se Sebastiánem jsem byla dopoledne u doktorky. Udělala mu CRP, streptest i kontrolu moči a vše negativní. Dnes už dokonce bez teplot. Ta úleva...

Den 276./365

Když jsou děti nemocné, nejsem ve své kůži. V noci měl Sebastián přes 39 a s horečkou se i probudil. Teď vypadá o něco lépe a teplota je zvýšená. Koupila jsem mandarinky, tak ty si s chutí dal. Mandarinky... Ony se ty Vánoce už vážně rychle blíží...

Dnes mě čekají třídní schůzky. Kája hlásila, že na ně nemusím. Tak se stavím jen u Kiki, tam by bylo fajn zajít...

Tak já jdu zase dělat fotky...

Den 275./365

Dnes opět pracovní den. Sebíček byl s Tomem pouštět draka... A pak nám tady začal trošku "topit". Má horečku a každou chvíli se ze spaní budí. Snad to bude jen nějaká viróza... Nevypadá, že by mu něco bylo.

Den 274./365

Kéž by byli všichni psi v rodinách milováni třeba jako Perry... 

Dnes jsem dodělala holkám fotky. Exteriérové mě baví moc. Ateliérové musí počkat... Zítra se do nich vrhnu.

Dnes jsem pozvala švagrovou s rodinou na oběd. Jsem se Sebíčkem sama doma, odvolala jsem focení, při kterém měla Péťa hlídat, a tak jsem usmažila řízky a strávili jsme prima nedělní poledne u nás doma. Škoda, že nás tu nebylo víc... Holky přijely až večer. Tom se mi vrátí snad za chvíli z práce domů...

Našla jsem dnes takovou malou knížečku, kterou jsem mu vytvořila k Valentýnu v roce 2014... Napsala jsem mu tam 14 důvodů, proč ho miluji... Úplně jsem se dojímala... A nejvíc mě potěšilo, že se to za ty roky nezměnilo. Naopak bych mohla několik dalších důvodů přidat.

A tak jsem pocítila takovou vlnu vděčnosti, že mám vedle sebe člověka, kterého miluji, na kterého se těším a vedle kterého se s radostí probouzím...

Ty tři dny bez něj jsou prostě dlouhá doba :-).