10 let...

Deset krásných let jsem její máma. Je to ona, která mě neustále objímá, pusinkuje a říká, jak si lepší mámu nemohla vybrat a přitom bych se k ní mohla tisíckrát lépe chovat. Má tak velké srdce a vidí na každém jen to dobré.

Kája se po ní každé ráno vozí. Vyčte jí kde co a ona mi pak klidně řekne: "Mami, já vím, že mě má Kája ráda, i když se takhle ke mně chová."

Za každým z nás, i když jsme v tom největším vzteku, vidí to dobré.

Neumím popsat, jak moc ji mám ráda a jak si vážím, že si vybrala za mámu právě mě.

Krásné narozeniny, Kristýnko!

Narozeniny...

Mám to tak každý rok. Pár dní před narozeninami jsem "rozbitá". Neumím své rozpoložení výstižněji popsat. Prostě to tak je. Dotýká se mě spousta věcí, chování lidí, kupí se práce a i nějaké to trápení se objeví.

Teď mě zrovna bolí, když vidím, jak se Kiki bojí do školy. Není to kvůli učení (i když její známky jí v této situaci moc nepomáhají), ale kvůli "kamarádkám". V tomhle to mají kluci snadnější. Když se jim něco nelíbí, dají si po papule a je klid. Holčičky jsou daleko zákeřnější a Kiki to pociťuje na vlastní kůži. Je teď plná strachu a já se jí s tím snažím pomoci. Řešíme to. A věřím, že vyřešíme.

Co se známek týče, tak jsem na ni vážně moc pyšná, protože ve čtvrtletí jí vycházely samé 3 a jedna 2 a teď to vytáhla tak, že má samé 2 a jednu 3. Ale i kdyby měla samé 3, nic to nemění na tom, že si zaslouží spíš podporu než srážení ze stran "kamarádek". Jsou to děvčata, která když dostanou dvojku, tak pláčou a bojí se domů. Tohle třeba naopak neumí pochopit Kiki. Pro ni je dvojka krásná známka na kterou se musí hodně snažit.

Učí mě, že není ostuda udělat chybu. I já byla ta, která nosila jen samé jedničky a nesměla si dovolit nic jiného. Jinak bylo doma zle. Když jsem dostala trojku, bála jsem se jít domů...

I Kiki bude mít brzy narozeniny. Takže to má asi jako já... Náročnější období. Ale po narozeninách bude zase dobře! Musíme tomu věřit obě.

Já mám ty moje dnes. Kiki za tři dny. Bude to 10 let, co se mi narodila... Má tak velké srdce a tak moc ji bolí, když ten, koho má ráda, je na ni ošklivý... Koho by to nebolelo :-(.

Včera mi udělali moc milé překvapení. Usnula jsem po obědě a když jsem se probudila, měla jsem na stole tulipány, obrázek, dárek a palačinky s marmeládou a jogurtem. Všichni se zapojili do překvapení pro mě. Byla jsem dojatá!

Dorota...

Sára...

Víc jak dva měsíce sedí Sára na dvoře a čeká na svého pána, který se stále nevrací...

Dostává nažrat, ale chybí jí společnost, kterou si tak zaslouží! Je to moc milá a vděčná psí holka. Je jí cca 5 let a před 2 lety si ji adoptovali z útulku. 

Pokud víte o někom, kdo hledá fajn parťáka, vzpomeňte si na ní. 

Sára domov našla, zůstává v Drahelčicích. Více takto šťastných konců! 

Dnes je to 5 let...

Já a Tom

Je to přesně 5 let, co se objevil v mém životě. Tolikrát za život jsme se mohli potkat... Ve školce, na prázdninách u babičky...

Ne, on se směl objevit, až když si každý z nás prošel tím, čím měl. Nevím, co by se stalo, kdyby se naše cesty protnuly před 20ti lety... Třeba bychom jen kolem sebe prošli a nic by se nestalo. A možná že to tak i bylo, kdo ví...

Rok 2012 byl pro mě zlomový. Rozpad manželství. Pocit, že budu raději sama s dětmi, než dál pokračovat v tom, v čem jsem žila. Připadala jsem si jako na houpačce. Sbírala jsem svoji sebehodnotu, krůček po krůčku se začínala mít ráda. Nejvíc ouvej mi bylo na konci roku, kdy jsem začala mít pocit, že už nikdy nebudu šťastná. Že už nikdy nepotkám nikoho, kdo by mě měl rád takovou, jaká jsem. Kdo by mě přijal se vším, co ke mně patří (děti, zvířata, focení...). U koho bych se nebála být sama sebou...

Uklidnila mě kamarádka mojí tety, stařičká pani Kopřivová. Nevím, co tenkrát tetu napadlo, aby mi ji dala k telefonu. Prostě mi vrazila sluchátko a já poslouchala... Poslouchala jsem kouzelnou babičku, která mi řekla, že nic se neděje náhodou. Že mám věřit...

A já věřila. Našla jsem si dnes deník z roku 2013. 7.1. jsem napsala: "Vím, že tam někde jsi a že i ty si něco řešíš. A až to vyřešíš, tak si mě najdeš. A já budu vědět, že jsi to ty a už navždy tě budu milovat... Nebudu tě vlastnit, ale budeš můj, celým svým srdcem. Už teď tě miluju, jak nejvíc je to možné. A dovoluji Vesmíru, aby naše cesty spojil..."

17.1.2013 jsem seděla u FB, koukla se z okna na oblohu a zoufale řekla: "Tak kde jsi? Vždyť já už jsem připravená, vše mám uzavřené a čekám tu na tebe..." Když jsem sklopila své oči, viděla jsem v pravém dolním rohu fotku jednoho šklebícího se pána... "Přítel přátel, které možná znáte..." A klikla na ní. Musela jsem se smát, protože kdo normální by si dal profilovku, na které vypadá tak škaredě. A tak jsem se s radostí porozhlédla po jeho profilu... Ty další fotky už tak škaredé nebyly. Třeba ta s Tristanem...

A tak jsem mu poslala zprávu...

A na odpověď jsem nemusela dlouho čekat: "Kde ty ses tady vyloupla?"

On už o mně nějakou tu dobu věděl. Jen mu chyběla odvaha mi napsat...

A dál už ten příběh znáte...

Děti moje...

Vážení...

Takže vážení, dnes proběhlo vážení :-).

Po Vánocích... Do toho mám své dny a to jsem vždy o nějaké to kilo těžší a nafouklejší...

Váha o něco málo vyšší, nicméně tuk šel dolů, věk šel dolů, voda a svaly nahoru. Co víc si přát! A teď už to zase bude sranda. Ten sváteční provoz mi nedělal dobře.

Včera jsem se přihlásila do kurzu Podnikání z pláže. Konečně to celé uzrálo a já věděla, že chci. Že právě teď je ten vhodný čas. Spousta mých kamarádek a známých v tom už nějaký ten rok jede a já stále odolávala. Stále jsem se vymlouvala. Měla hromadu důvodů, proč ne. Jsem tak ráda, že jsem se rozhoupala!

Toma teď moc nevidím. Je stále v práci. Ty chvíle, když jsme spolu, jsou pak o to intenzivnější. Stíháme si vše rychle říct a během chvíle už vedle mě vesele chrupká, aby mohl ráno zase zamávat a jít do práce.

Takových věcí tu na něj čeká... Výměna žárovky, slepení hračky... A úplně nejvíc potřebujeme obejmout a pomazlit...

Fotokurz...

Včera 5 hodin informací... 5 hodin povídání o focení... Celá skupina si krásně sedla... V únoru budu kurz opakovat. Je tam už jen jedno volné místo...

Byla to výzva...

Ještě jsem nefotila při horších světelných podmínkách... A výsledek...

Slzy dojetí...

Ale přiznávám, když se zatáhlo tak, že byla tma a venku to vypadalo jako konec světa... Chtělo se mi vše zabalit, dát si čaj a jet domů...

Střepy...

...znamenají štěstí.

Letos už třetí sklenička! 

Občas člověk nestíhá, jak se přání zhmotňují, když to nečeká... Jak vše přichází v pravý čas. A kdybyste se dřív na hlavu postavili, tak to prostě nepůjde. 

Tak držte palce... 

Až to bude jasná věc, napíšu víc...

Nový rok

12 měsíců, 12 fotek roku 2017...

Pročítám svoji 365 zpětně, abych si oživila, co už jsem zapomněla :-).

Dočteno...

Rok 2017 bych zhodnotila jako rok plný budování, vzdělávání, poznávání, ale také odpočinku a sbližování... Proběhlo plno bouřlivých emocí... Posunula jsem se přesně tam, kam jsem potřebovala. Děkuji za vše, co se mi dostalo i nedostalo... Děkuji za všechny, kteří mi letos pomohli s čímkoliv a jakkoliv. Každý z vás mě obdaroval přesně tím, čím měl...

Vítej roku 2018! Těším se, co vše nás v něm čeká.