Měla jsem většinu věcí zabalených už z neděle. Chtěla jsem vyjet k tetě na hory po obědě, aby byla jistota, že Sebastián bude spát.
Toma jsem upozornila už v neděli večer, že budu jistě nervózní a uřvaná, i když se budu fakt snažit. Snažila jsem se, ale nevydržela. Byla jsem v červené, ale tím, že se s tím počítalo, to prošlo v klidu.
Cestou jsme seřídili Kikče lyže a rozhodli se, že Káje je půjčíme až na horách.
Když jsme se blížili k cíli, byla to taková nádhera! Po 3 letech konečně sníh na horách!!! A to sluníčko!
Bohužel máma neměla dobré zprávy, co se tety týče, a tak jsem tam nechala Toma a všechny 4 děti (i Tobíka) a jela s mámou za tetou, která leží v LDN ve Vysokém Mýtě. Nic moc, jet někam, kde to vůbec neznáte. Ale byla to výzva a ty já ráda. A taky bylo fajn být po hodně dlouhé době s mámou sama.
Nejprve jsme dorazily k jiné nemocnici. Hodná paní nás navedla a my se na druhý pokus dostaly do cíle.
Vešly jsme do budovy, viděli staré babičky a zeptali se zřízence, kde leží paní Hrušková, že by měla být na pokoji č. 7. No, zatvářil se vyděšeně... Že prý pani Hrušková tu je... Tedy byla a pokoj měla za rohem... Ale rozhodně se tam nedostaneme, prý je zapečetěný... To už jsme se tvářily vyděšeně i my. Ale máma neztrácela naději, vždyť s tetou před hodinou mluvila... A tak, když šla kolem sestra, zeptaly jsme se i jí... A koktala stejně :-D. Pak jsme se zeptaly, zda není ještě jiná LDN a ona, že nejsme v LDN, ale v domově důchodců! Ta úleva...
Pohled na tetu nebyl veselý. Ba přímo nás to na chvíli až znehybnělo. Na pokoji byly tři. To ticho tam. Teta s jejím nepřítomným výrazem... Návštěvy byly ještě stále zakázané, ale riskly jsme to. Byly jsme obě zdravé... Byla jsem ráda, že můžu tetu držet za ruku... Ptala se na děti... Je to divný, ale pociťovala jsem radost, že tam s ní ještě můžu být. A ona mi řekla, že se už bála, že mě nikdy neuvidí...
Moc dlouho jsme se nezdržely, čekala nás hodinová cesta domů (potmě). Doma všichni spokojení. I Tom... Byl hrdý, jak to dal.
