Tak dnes opět Motol. Naštěstí naposledy. Kristýnce se to krásně zahojilo.
Cesta byla dlouhá, jen v autobuse jsme strávili 40 minut (autem mi ta samá trasa trvá 7 minut), pak museli přestoupit. Dnes nás doprovázel Sebastián. Byl to pro něj zážitek. Popovídala jsem si v autobuse s jedním milým důchodcem a dozvěděla se pár novinek. Doporučil nám výstavu mašinek na Smíchově...
Čekání dnes nebylo nijak dlouhé. V čekárně byla moc milá maminka dvojčátek. Až když ji volala sestra, jsem zjistila, že je cizinka a vůbec nerozuměla tomu, co jí sestra říká. A tak jsem jí to přeložila.
Dnes jsem viděla opět tolik nemocných, zraněných a postižených dětí, že jsem byla neskonale vděčná za zdraví těch mých...
Naše trápení se školou je to to nejmenší...
Je večer a já už se cítím opět tak moc vycucnutá... Jsem úplně marná. Chci po svém dítěti něco, čeho není schopné. Mám potřebu ji někam posunout, nahustit to do ní, ale narážím. Trápím se. A štve mě, že to házím na všechny okolo... Jedno dopoledne u doktora a celé odpoledne zabité dopisováním, učením se a mým řevem. A ráno? Co z toho všeho jí ráno zůstane v hlavě??? :-(
Já vím, že toho na mě bylo poslední dny prostě moc. Že potřebuji taky na chvíli vypnout... Děti ale člověk jen tak neodloží...
