Ty závěry na Mydláku nemáme nejlepší. Chtěli jsme dětem udělat večer bojovku. Už na ni ale nedošlo, myslím, že hororový zážitek se sršni stačil.
Jako každý rok jsme šli navečer k druhému rybníku, udělat fotky. Já letos z fotek nadšená nebyla, neměla jsem ani chuť moc fotit, ale byla by škoda, nemít foto. A tak jsme šli.
Udělali jsme si procházku, bylo krásně. Došli až k posedu, který tam byl nový. Sebík toužil lézt nahoru. Neměla jsem nic proti. Ale kluci byli rychlejší, a tak zůstal dole... Většina bandy se vydala zpátky, protože je začaly štípat komáři. Pár jich zůstalo, protože se chtělo podívat na posed. Filípek ho otevřel, byla tam židle a čisto. Vlezl tam a s radostí se koukal z okýnka. Na žebříku čekal natěšený zbytek... A pak to začalo... Šílený jekot a děsivé hejno sršňů se vyvalilo ven. Měla jsem v tu chvíli málo rukou. Odhazovala jsem jedno dítě za druhým. Filípek to nevydržel a skočil. Byla tam Monča a chtěla ho chytit, ale byl rychlejší. Kecnul si na zadek... Já hnala děti před sebou od posedu a sršni se mi za to zabodli do zad. V kříži jsem měla asi 2 štípance.
Ti vpředu nechápali, co se děje. Nejprve si mysleli, že to je nějaká blbá sranda... Ale nebyla. Díky bohu, že nebyli všichni pod posedem. Sebíka si vzal velký Jirka do náruče, tomu vůbec nic nebylo a byl v klidu. Já vzala kočár a Vikouše, který plakal, protože měl jeden štípanec v hlavě a maminku v kempu. Filípka, který na tom byl nejhůře, vzal do náruče Dan a Míra nám ukázal zkratku do kempu. Uháněli jsme lesem. Já uklidňovala Viktora a modlila se, aby moje alergie na štípance nebyla tak velká...
V kempu jsme si dali něco na alergii a naskákali do rybníka. Nebylo mi nejlíp. Gabča trvala na tom, aby Simča zavolala 155 a konzultovala to s nimi. Okamžitě nám poslali rychlou. Nejprve přijel doktor, pak sanitka. Filípka se ujal doktor, já s Vikoušem šla do sanitky. Myslela jsem, že mi jen něco píchnou a bude to dobrý, ale oni se tvářili, že mě odvezou. Trvala jsem na tom, že to nejde. Natočili mi tedy EKG. Nebylo ukázkové, ale ono se není čemu divit. A já mám syndrom bílých plášťů, i když na to mi řekli, že jsou v modrém... No, každopádně jsme se domluvili tak, že až mi vykape infuze, zůstanu v kempu, ale budu volat, kdyby něco...
Viki byl úplně ok, toho netrápili. A Filípka si s sebou odvezli. Bouchl se při tom seskoku kolenem do nosu, zvracel a ještě měl 6 štípanců. Nechali ho přes noc na JIPce. Adélka, jeho sestřička, si vyčítala, že tam nešla místo něj ona, ale ono je vždy vše, jak má být. Adélka je silně alergická, ta by to neustála tak dobře jako Filípek...
Já zaplula do srubu, Sebík se mnou. Holky byly ještě venku a užívaly si poslední chvíle s kamarády. Bolelo to dost... Ale stále jsem musela myslet na Filípka. Moc jsem se nevyspala, každé otočení se a kojení bylo za trest. Ale v 5 ráno jako když utne. Vstávala jsem s dobrou náladou a plna síly jsem začala balit...
