Nemám taková rána ráda... Káju bolel celou noc žaludek. Měla křeče a každou chvíli se kroutila a budila a měla potřebu být u mě. Tu potřebu měl i Sebastián a Kiki...
Po probuzení obě kňouraly a hekaly, jak jsou bolavé. Mám tedy všechny tři doma. Ve 13 hodin mířím směr doktorka. Hlavně s Kájou. S Kiki to není tak horké. Jen co jsem ji omluvila, cítí se "lépe".
Kája byla poslána na sono břicha. S žádankou... Na sonu, že nám dají termín až koncem října. Tak na chirurgii, kde byl takový doktor, že bych se nejraději otočila a šla pryč, ale to sono bylo nutné udělat... Výsledek takový, že vše v normě, nikde nic, co by bylo špatně. Kája se mi ale stále kroutila v křečích dál...
Paradoxně vše špatné je pro něco dobré. Byly jsme si k sobě dnes tak blízko! Tak moc to bylo léčivé pro obě dvě...
Mezi tím Kiki, která byla takový můj ventilátor přetlaku. A jako kdyby to věděla, nebrala si to osobně... Večer jsem ji objala a poděkovala za to, že je. Objetí mi vrátila a řekla mi, že mě má moooc ráda...
