Dnes byl zvláštní den. Už nějakou dobu myslím na výzvu 21 dní bez stížností. Zaujala mě na FB a každou chvíli jsem si na ni vzpomněla.
Večer se sešly dvě věci, které ve mně vyvolaly velkou chuť si jít veřejně postěžovat. Hezky jsem to všechno napsala a než jsem to dala sdílet, tak jsem se zarazila. Vyskočilo mi, že mi to vůbec nic nepřinese, ba naopak. A tak jsem to smazala...
A o co šlo?
Včera jsem si vybrala nový recept na Marokánky. Cukroví, které mám ráda, ale nikdy jsem ho nedělala. A tak jsem dnes se Sebastiánem došla do krámu a koupila vše potřebné. Večer jsem se do toho s Kiki pustila. Nevím proč, ale vše jsme přepočítávaly z dkg na g a u mouky jsem si tam v duchu přidala jednu nulu navíc... JJ, zdálo se mi to divné, ale proč bych si to ověřovala, že? A tak to vše letělo do koše... Teda do mrazáku pro slepice.
Byla jsem naštvaná a šla jsem k PC dodělat fotoknihu. Když už byla celá hotová a já ji chtěla uložit a odeslat, zamrzl mi počítač. Celovečerní práce z minulého dne byla rázem pryč. Křičet se mi chtělo. A tak jsem začala sepisovat veřejnou stížnost na nevím koho...
Po vymazání stížnosti jsem se uklidnila. Přijala zodpovědnost sama za sebe a své činy a rozhodla se vypracovat fotoknihu znovu. A světe div se! Ona se celá načetla, i když jsem ji neukládala! Ta úleva. A tak jsem ji s vděčností odeslala a šla do krámu pro nové ingredience a upekla i Marokánky :-).
A jaká je pointa? No že si vždycky můžeme vybrat... Buď si stěžovat a svalovat vinu na všechno okolo nebo se uklidnit a celé to napravit... A ještě se poučit pro příště :-).
