Ráno jsem jela s Kristýnkou do Motola na kontrolu. Měla jsem nostalgickou náladu. Dětská chirurgie byla v místech, kde jsem 2 měsíce ležela na neurologii ve 12ti letech. Seděly jsme tam hodně dlouho... Je to tam celé nové, ohromné a těch lidí...
V ordinaci byli všichni vesele naladěni. Do toho Kiki a její dobrá nálada. Vždycky se jí uleví, když ji doktor ubezpečí, že nedostane injekci. Břicho jí převázali, pochválili, jak je prima a dali termín na pátek ráno.
S jazykem na vestě jsme uháněly domů. Od 11 hodin jsem fotila a Tom skočil do školy pro oběd.
Fotila jsem i odpoledne. V 17:15 jsem měla sraz s rodinou Káji spolužačky... Bylo tak krásně. Zapadající sluníčko, radost...
Večer mi volala mamka. Už po hlase jsem poznala, že se něco stalo... Tetě Jarce dotlouklo v 17:20 srdíčko...
V neděli za ní mamka byla. Teta se nechtěla probudit, ale když zjistila, že to je mamka, tak otevřela oči. Vyprávěla jí... Nechala se upravit. Chtěla vyfotit, aby všichni viděli, jak jí to sluší. Konečně byla smířená. Přestala čekat na syna... Dokonce byla ochotná se nechat převézt do Prahy, kdyby to šlo. Do té doby nechtěla, bála se, že by za ní syn takovou dálku nejel... Stále čekala, že se usmíří, že za ní přijde... Nepřišel.
Teta ležela v LDN 8 měsíců. Nikdo nechápal, jak s jejím srdíčkem, které jelo na 25%, může tak dlouho žít. Máma za ní jezdila 2x do týdne... Seděla u ní hodiny, krmila, vyprávěla, poslouchala... Byly chvíle, kdy byla teta ok a chvíle, kdy se vracela v čase. Častokrát nevěděla, zda jsou její sny realita... Bývala zlá a také naopak jako malé dítě, za kterým přišla maminka...
V neděli se naposledy najedla. Cítila se krásná... Pak už jen spala a nechtěla se nechat probudit... V klidu odešla a za to jsem neskutečně vděčná...
Včera jsem tu brečely. Kiki říkala Sebastiánovi, že mu závidí, že si ještě nic neuvědomuje a že ho to nebolí tak, jako jí. Zapálily jsme si svíčky a vzpomínaly... Já si pak psala s Péťou, kamarádkou ze střední, která žije ve Francii. S tou jsem k tetě často jezdívala, a tak jsem s ní mohla vzpomínat... Představily jsme si ji v tom jejím malém bílém autíčku, které mělo pohon 4x4, jak s úsměvem na rtech míří tam nahoru... Zamávaly jí a popřály, ať odpočívá v pokoji...
