Ten den bylo tak nádherně, že jsem vymyslela, že vezmeme psy a děti (krom toho největšího) a vyrazíme se podívat do Lomu, jaké to tam je na podzim...
Krásné to bylo. Jen Minie se opět vynervovala u plotu, kde na ni štěkal domácí pes a padla na bok. Není horší pohled, než na zvíře v křeči, které má vykulené oči a vy nevíte, zda to rozdýchá. Vzala jsem ji opatrně do náruče a čekala. Všichni přítomní jen strnule čekali, co bude. Rozdýchala to. Za chvíli se začala normálně hýbat a po další chvilce už běhala za Dafné. To byl již druhý srdeční záchvat. Musím si hlídat, aby se nerozčilovala.
Navečer jsem se pustila do fotek, Tom zajel k rodičům, kde nechal Sebíka a jel si pro telefon, který stále nebyl opravený. Holky se pustily do vaření. Kája si udělala večeři pro sebe a Kiki jí ještě měla potřebu radit a pomáhat. Pak se pustila do večeře pro nás. Špagety. Když se je chystala scedit, zeptala jsem se jí, zda to zvládne. Ubezpečila mě, že ano.
A vteřinu na to ze sebe strhávala tričko a letěly jsme do koupelny, kde jsem jí začala chladit břicho...
Doma jsem neměla nic jiného, než arnicu a krizovky. Nakapala jsem jí je do vody a dala arnicu. Volala k babičce, zda už u ní není Tom a aby si kluci pospíšili domů... Kikče jsem břicho stále chladila a když Tom přijel, vyrazily jsme do Motola.
Tam bylo jako zázrakem jedno volné místo před vchodem. Vzali nás přednostně. Doktor byl skvělý. Zeptal se, na podrobnosti a pochválil mě, jak jsem ji ošetřila. Sestra si neodpustila rýpání, jak dětem do ruky kastrol nepatří. Říkala jsem si, kde je ta věková hranice, kdy je dítě dost velké a kdy malé na to, aby mohlo vykonávat věci, které ho baví a dělá je rádo. Nebylo to poprvé, kdy Kiki vařila... A myslím, že i dospělák se umí nechtěně opařit... Ale co, stalo se. Dopadlo to vše dobře. Kiki má popáleninu prvního stupně a na to, že se jednalo o vodu ze špaget to vypadá krásně...
