Na začátku dubna odešel a na snídani už se nevrátil. Slehla se po něm zem.
Vyvěsila jsem letáky, napsala na úřad, zašla na městkou policii a stále čekala, kdy skočí na kliku a půjde se nasnídat. Nešel.
Až včera zazvonil telefon a tam pani Ivana, která mi hlásila, že bydlí v Nerudově ulici a u ní už 5 měsíců žije náš "Kipy".
Nezmohla jsem se na slova. Jen jsem brečela. I ona musela sebrat veškerou odvahu, aby mi zavolala, protože jí bylo jasné, že se s ním budou třeba muset rozloučit.
Dnes jsme se šli na něj podívat. Netušila jsem, jak se k tomu celému postavit, jak se rozhodnout, a tak jsem to nechala otevřené. Věděla jsem, že sama poznám, zda ho tam chci nebo nechci nechat.
A taky že jo.
On si vybral místo, kde chce žít. Má tam klid a je mu tam dobře. Jeho noví majitelé ho milují a já bych ho nemohla odnést k nám, kde po něm jde Dafné a Dorota ho vychovává. Kdyby chtěl, mohl se dávno vrátit sám.
Proplakaly jsme s Kiki hodně slz, ale já vím, že to bylo dobré rozhodnutí.
Někdy je důkazem lásky i to, že necháme to milované jít a stačí nám vědomí, že žije.
