V noci, když jsem otvírala a zavírala kočkám dveře, převlékala Sebastiána a přikrývala Kiki, mi pípla zpráva. Byla v ní tahle fotka se slovy, že si fotografka nemůže pomoci, ale že u téhle fotky brečí...
Hned jsem se do ní zamilovala.. Tohle jsme my. A já jsem neskutečně šťastná a vděčná za tohle všechno. Nic víc nepotřebuji.
Od rána opět třídím věci, vyhazuji, uklízím, stěhuji... Pustila jsem se do Kristýnky pokojíčku a našla ztracenou lahev a moji krytku na pevnou 50! Už ani nevím, jak dlouho ji postrádám. Každopádně mi to udělalo radost...
A při té celé aktivitě (Sebastián si krásně hrál s neokoukanými hračkami) mi naskočilo, jak je to na tom světě vše vyvážené. Jak je rovnováha důležitá. Bez toho zlého by nebylo dobré. Že každý má volbu, na jakou stranu se dá... Že život bez důvěry by nebyl život. A že ten, kdo miluje, tak vsází úplně vše, ale jedině tak může vyhrát...
