středa 22. března 2017

Den 81./365






Potřebovala bych dny, které mají 36 hodin. Tolik věcí, které bych chtěla stihnout, udělat, užít, vymyslet, napsat, nafotit, vytvořit, zažít...

Každý den uteče tak rychle, že druhý den, když se vracím k tomu, co bylo, mi to přijde vše už tak dávno... Nestíhám se nudit. Ale přitom si umím najít čas na vše, co chci. A když už né já, tak mi ukáže Sebastián, že teď je ta chvíle - vypnout. Vzít si boty, bundu, čepici a jít ven. Jen chodit po ulici, dupat v loužích, pozorovat auta, houpat se na houpačce nebo pozorovat ptáky...


A pak je nejkrásnější to, když to máte s kým sdílet... Kdy si ty střípky dne vylovíte z paměti a vyprávíte naprosto unavenému muži, který je obložený psy a s radostí a láskou vás poslouchá a je šťastný, že se na něj všichni těší...

A pak jen ležíte a posloucháte vy. Vybavujete si kavárnu, stolečky, zákazníky... Cítíte ty emoce... A jako byste ten den byli v kavárně s ním...




A pak taky pozorujete své dcery, které už jsou tak velké, že vás nepotřebují, a pak přijde chvíle, kdy netouží po ničem jiném, než být u své mámy. Smát se s ní, vyprávět jí, postěžovat si...