Je to přesně 5 let, co se objevil v mém životě. Tolikrát za život jsme se mohli potkat... Ve školce, na prázdninách u babičky...
Ne, on se směl objevit, až když si každý z nás prošel tím, čím měl. Nevím, co by se stalo, kdyby se naše cesty protnuly před 20ti lety... Třeba bychom jen kolem sebe prošli a nic by se nestalo. A možná že to tak i bylo, kdo ví...
Rok 2012 byl pro mě zlomový. Rozpad manželství. Pocit, že budu raději sama s dětmi, než dál pokračovat v tom, v čem jsem žila. Připadala jsem si jako na houpačce. Sbírala jsem svoji sebehodnotu, krůček po krůčku se začínala mít ráda. Nejvíc ouvej mi bylo na konci roku, kdy jsem začala mít pocit, že už nikdy nebudu šťastná. Že už nikdy nepotkám nikoho, kdo by mě měl rád takovou, jaká jsem. Kdo by mě přijal se vším, co ke mně patří (děti, zvířata, focení...). U koho bych se nebála být sama sebou...
Uklidnila mě kamarádka mojí tety, stařičká pani Kopřivová. Nevím, co tenkrát tetu napadlo, aby mi ji dala k telefonu. Prostě mi vrazila sluchátko a já poslouchala... Poslouchala jsem kouzelnou babičku, která mi řekla, že nic se neděje náhodou. Že mám věřit...
A já věřila. Našla jsem si dnes deník z roku 2013. 7.1. jsem napsala: "Vím, že tam někde jsi a že i ty si něco řešíš. A až to vyřešíš, tak si mě najdeš. A já budu vědět, že jsi to ty a už navždy tě budu milovat... Nebudu tě vlastnit, ale budeš můj, celým svým srdcem. Už teď tě miluju, jak nejvíc je to možné. A dovoluji Vesmíru, aby naše cesty spojil..."
17.1.2013 jsem seděla u FB, koukla se z okna na oblohu a zoufale řekla: "Tak kde jsi? Vždyť já už jsem připravená, vše mám uzavřené a čekám tu na tebe..." Když jsem sklopila své oči, viděla jsem v pravém dolním rohu fotku jednoho šklebícího se pána... "Přítel přátel, které možná znáte..." A klikla na ní. Musela jsem se smát, protože kdo normální by si dal profilovku, na které vypadá tak škaredě. A tak jsem se s radostí porozhlédla po jeho profilu... Ty další fotky už tak škaredé nebyly. Třeba ta s Tristanem...
A tak jsem mu poslala zprávu...
A na odpověď jsem nemusela dlouho čekat: "Kde ty ses tady vyloupla?"
On už o mně nějakou tu dobu věděl. Jen mu chyběla odvaha mi napsat...
A dál už ten příběh znáte...
Gábi,
OdpovědětVymazatpamatuji si to jako by to bylo včera !
Ty víš, že to máme s těmi Tomáši, počtem dětí a osudem hodně podobné:-)
Snad jen Ti čtyřnohý miláčci mi ještě v životě chybí, ale v srdci je už mám ♥
Však já vím... :-)
VymazatGábi, tak to je příběh s dobrým koncem, jako v pohádce. :-) Ať je váš společný život i nadále takhle pohádkový, jsem ráda, že jsi šťastná! :-)
OdpovědětVymazatDěkujeme :-)
VymazatGratuluju, zní to jako pohádka. Dáváte mi víru ve šťastné konce.
OdpovědětVymazatšťastný to konec :-)
OdpovědětVymazatGábi, jestli můžu radit, toto je tvá silná stránka, ten příběh po rozpadu manželství, jak ses vyrovnávala, srovnávala, snažila se nedělat stejné chyby, naděje a nový vztah, ty by si měla talent dát naději dalším, myslím na e-book, když jsi tu už psala o podnikání z pláže, Marie.
OdpovědětVymazatMaruško, i tohle mě napadlo. Spojit můj příběh s příběhy podobnými a k tomu fotky... Ale nějak jsem to neuměla uchopit, aby se mi to líbilo. Třeba to i tak zakomponuji do představy, kterou mám... Díky za nápad.
VymazatMy jsme doma nedávno se ženou oslavili pět let od registrace ochranné známky pro naše podnikání. Docela důležitý milník, protože se nám dařilo, pak nedařilo, pak přišly karantény, a pak se zase dařilo. No, docela zajímavá klouzačka. Ale teď jsme snad už z nejhoršího venku. :) A samozřejmě se těšíme na další pětiletku. :)
OdpovědětVymazat