Dala jsem jim volnost a zodpovědnost. Karolína s tím už umí pracovat, ale Kristýnka prostě stále potřebuje nad sebou někoho, kdo na ni dohlédne. Ona si polovinu věcí nezapíše a když už si to zapíše, tak neví, kde má sešítek apod. Stejně jak je z ní teď nešťastná pani učitelka, tak jsem z ní nešťastná i já doma. Nevím, zda něco vyřeší zákazy nebo tresty.
Jsem prostě bezradná. Nečekám od ní zázraky. Stačilo by mi, kdyby si zapisovala co má a dávala si na své věci pozor, to je celé. Ale pro ni jsou teď důležitější daleko jiné věci. Třeba kamarádi. Podle mě má daleko větší přehled o nich a o tom, co oni mají dělat, než sama o sobě. Dokáže se tady starat o Karolínu (co by měla, neměla), ale sama nedělá nic... Jak ji mám vrátit samu k sobě? Jak jí mám vysvětlit, že teď je tu jen ona a nic okolo by ji v tu chvíli nemělo zajímat. Až si splní, co má, může si běžet ven...
Je to takový začarovaný kruh. Zrovna ona by potřebovala být venku ze všech mých dětí nejvíc. Mít pohyb, zábavu, odreagovat se. Místo toho dnes přišla ze školy. Měla 5 hodin, pak hodinu doučování, a pak jsme jely úkoly a opakování aj až do 9 do večera. Moje nervy! Její nervy... A co pak všichni ti okolo, co mě taky potřebují?
Přepadal mě dnes pocit, že jsem totálně neschopná.
Díky pani učitelce, která mi posílá její úkoly a chystané písemky mailem, mám kontrolu, zda ví, co má a nemá dělat. Bez toho by toho vždy půlku neměla. Nejhorší je, že ona si to vážně nepamatuje... A mně se pak chce brečet...
Odbíhala jsem dnes na zahradu, hrabala se v hlíně, dělala si záhonek... Při tom mi bylo fajn. Doma mě pak dokázala rozčílit sebemenší blbost. Třeba ty její lektvary ve vaně. Dáte si na hlavu jediný šampón, po kterém máte normální vlasy a zjistíte, že jinak voní i vypadá... A pak už to zase jelo. Polovina nového sprchového gelu v háji... No co vám budu povídat, ječela jsem jako protržená a to byl jen šampón a sprchový gel... Nešlo to ale jinak. Ještě že ten Sebík se na mě vždycky tak soucitně podívá - něco jako - "já tě chápu mami" - a přisaje se k prsu, aby se uklidnil... Přisát bych se potřebovala spíš já... Teda uklidnit :-).
Mám doma jednu slečnu věčně s hlavou v oblacích, všechno mi odkýve a nic neudělá, jsem z ní bezradná, taky mě nebaví být drábem. Jsem z ní bezradná, zrovna dneska ráno, nic připraveného ani jeden, v aktovce učebnice z předešlého dne, pastelky naházené v penálu, neořezané... Nejsou nějaké erupce na slunci? Věřím, že bude líp, potřebujeme jen vydržet a překonat tenhle divný čas. Občas je mi do pláče a přemýšlím, kde dělám chybu. Drž se, nejsi v tom sama!
OdpovědětVymazatEmily, mluvíš mi z duše... Díky za tvé řádky, je ulevující, nebýt v tom sama :-(. Holčičky si jsou dost podobné a já jsem také bezradná... Nevím, zda to je tím jarem... Doufám, že tohle období brzy přejde. Došla jsem po dnešním ránu tak daleko, že jsem se objednala ke školní psycholožce (nás oba s Tomem), ať nám poradí, jak s ní pracovat. Ono to není jen o tom nepořádku, ale i o té "děravé paměti". Vždycky se mi vybaví slova mé extchýně, která popisovala, jak se věnovala Kristýnky tatínkovi, jak se s ním učila několik hodin a on se ráno probudil a nic v hlavě neměl... To je přesně ukázka dnešního rána u nás doma. Moje zoufalství bylo veliké :-(.
VymazatTo je hrozně smutný. A nejvíc pro to dítě. Jasný případ toho, jak klasické vzdělávání ničí děti (a pak i jejich rodiče.) Neuvažovali jste o jiném způsobu? Montessori například? Je chyba zaměstnávat děti učením a úkoly celý den. Už těch pět hodin ve škole jsou hrozně náročné, děti jsou unavené, bez zájmu, potřebují se odreagovat. Co se stane, když úkoly nebudou hotové? Co se stane, když dítě dostane špatnou známku? Když nebude umět nazpaměť básničku nebo vyjmenovaná slova? Nic... Nestane se vůbec nic. Co zkusit jiné alternativy? Místo psaní diktátu nebo prázdných, opakujících se vět - najít kamaráda na dopisování? Psát dopisy, nebo vlastní příběhy, pohádky, knihy? Dítěti hodně číst, přivést ho k četbě? Místo učení se názvu květin a stromů vzít dítě raději do přírody, ať si vše osahá? Ano, není lehké smířit se jako rodič s tím, že mé dítě nebude mít samé jedničky, ani nebude nejlepší... Ale ono je nejlepší. Právě tím, jaké je. Neměňte ji. Špatná paměť? Existuje milion her, jak ji procvičit jinak, než sezením u učení. Každý vyniká něčím jiným, podporuje ji v tom, v čem je dobrá a zkuste přehlednou to, v čem se ji nedaří. Život není o známkách ani poznámkách. Může se stát, že ji znechutíte úplně vše, nakonec i to, co má ráda. Chce to s ní trávit co nejvíce času, věnovat se ji, ale zkusit hledat alternativy. Není to snadné a rozhodně to není na nejjednodušší cesta, ale vyplatí se, uvidíte. Za každý úspěch ji chvalte, neúspěchy se snažte přehlížet. A hlavně... Osvoboďte od toho sama sebe.
OdpovědětVymazatDěkuji... Tohle všechno vím, jen se to hůře provádí v realitě. Už to tu bylo mockrát... Tolikrát jsem se smiřovala s tím, že to má jinak. Učila se to tak brát. A taky brala. Ve škole má individuální přístup. Pani učitelka jí dává polovinu toho, co ostatním dětem. Stačí jí, že vidí, že látku pochopila. Může mít k ruce pomůcky... Zase to na mě padlo, protože toho je teď prostě moc. Máme nakoupené různé hry na paměť. Hraje moc ráda pexeso... Jen teď, jak se udělalo hezky, tak se vidí venku s kamarádky a vše ostatní jde úplně stranou. Montessori pedagogika se mi moc líbí, vím o ní, ale v tuto chvíli pro nás není reálná. Nicméně vím, že problém mám hlavně já. Né ona. A proto se snažím, abych s tím něco udělala. Jak píšete, potřebuje se osvobodit... Ono si to zase sedne, jen teď se v tom prostě potřebuji porochnit... :-(
Vymazatjejda, pěkné rady, ale trochu z Marsu. Sama mám 4 děti a tohle, co píšete, bych jim neudělala. Pardon, jen rychlý názor.
OdpovědětVymazatPS: Jar to zhoršuje.
OdpovědětVymazat