Neděle...

Mám za sebou náročný víkend.

Víkendy, kdy je Tom v práci, většinou nefotím. Tentokrát se to sešlo tak, že jsem kývla na jedno sobotní focení a v neděli měla jeden exteriér.

Tím, že byli u babičky synovci, šla tam ráda Kiki i Sebík. Kája, ta zůstala raději doma.

V sobotu jsem byla v takovém zvláštním rozpoložení. Focení bylo náročnější, než jsem si myslela. Špatné světelné podmínky a celkově jsem to nebyla já. Když jsem se odpoledne vrátila, byla jsem vděčná, že mi dala babí najíst. Pak jsem odpadla a nevnímala ten dětský ruch okolo mé hlavy.

Byla jsem naprosto rozložená. Od fotek jsem čekala víc. Ale nebylo to v mých silách... Břinklo mi to na mé "nédostdobráctví". Strach, že nesplním očekávání. Dělala jsem vše, jak nejlépe jsem uměla, ale doma měla pocit, že to je katastrofa.

Musela jsem začít upravovat fotky z ateliéru, abych se srovnala a viděla, že něco umím. Pomohlo to. Když přišel Tom v půl jedné v noci domů, šla jsem si s ním lehnout s lepší náladou.

Ráno se moje zvláštní rozpoložení opět vrátilo. Byla jsem vděčná, že chtěl jet Sebastián k babičce (Kiki tam spala) a Kája šla s kamarádkou ven. Využila jsem toho a jela nakoupit.

A tam jsem zahlédla bílou hřbitovní svíčku, přibalila zapalovače a jela z nákupu rovnou na hřbitov.

Byla neděle, pravé poledne a já tam seděla vedle hrobu mé babičky, prababičky a praprababičky a koulely se mi slzy jako hrachy.

Seděla jsem tam úplně sama, nikde nikdo. Byli slyšet jen ptáci a okolo mě byly všude sedmikrásky. Měla jsem zavřené oči a představila si celou tu linii žen z našeho rodu. V duchu jim děkovala za to, že tu dnes díky nim mohu být.

Říkala jim, jak jsem vděčná za svou rodinu a že by se jim líbila, kdyby ji mohly vidět. Že jsem hrdá na to, jakého mám vedle sebe muže a že mám ty nejúžasnější děti. A také jsem jim vyprávěla o mé práci. Že je to někdy hodně náročné, ale že jsem vděčná, že ji mám.

Vše to ze mně spadlo, odplavilo se to s poslední koulející se slzou na tváři. Otevřela jsem oči a usmála se.

Přijela jsem domů a pustila se do fotek. Do těch, které mě tak "děsily" a víte co? Ony vůbec nebyly tak hrozné. A tak jsem je upravovala do chvíle, než mě čekalo odpolední focení.

A to byl opět balzám na moji duši. Rodina, které jsem fotila přesně před 5ti lety svatbu. Dodnes si vzpomínám, jak z nich sálala láska. Byla to první svatba, u které jsem cítila, že se berou z čisté lásky, že prostě spolu chtějí strávit zbytek života. Dnes už mají 2 děti. Holčičku a chlapečka.

A já si to s nimi tak užila! Dokonce jsem dostala od Ivíka pusu na rozloučenou a to byla velká pocta, říkala maminka :-).

Díky za tento den, díky i za ten včerejší!