Den 115./365

Tak já vám nevím... Ale dnes to bylo fakt na dřeň... A také se musím pochválit, protože jsem to ustála a obrátila to tak, že jsem na sebe byla pyšná a nejen já!

Také jsem usoudila, že nemá smysl se nutit do něčeho, na co dnes prostě nemám sílu. A ono to tak i vyšlo, že bychom tam stejně jet nemohla. Potom jsem se rozhodla zrušit zítřejší večerní schůzku, protože prostě proto. Opět bych se nutila do něčeho, co by stejně nebylo efektivní a odnesla to by to tak akorát moje rodina.

Také jsem se dnes ráno rozčilovala. Kiki totiž nemá od čtvrtka klíče (včetně čipu na obědy), ale jaksi mi to neřekla. Ona sama si prostě nevzpomněla. A Kája mi oznámila, že včera jsem spala, když ony šly do školy, že si svačiny taky udělaly, tak prý proč tu "straším"... No, tak úplně to neřekla, že vyznělo to tak. Takže od zítra se nemusím namáhat vstávat. Postarat se o sebe umí. Bylo mi to dnes důrazně řečeno. I když zítra je má účast u ranního "nadávání si" potřebná. Budou se fotit. Kája touží po účesu. Po účesu, který si stejně sundá a já se zase naštvu. Má smysl z té postele vstávat? Nemá! I když, co kdyby třeba tentokrát fakt překvapila???

Zítra se těším, Tom bude doma. To znamená, že budu mít "odpočinkový" den. Dopoledne odevzdáme syna babičce a půjdeme do školy. Oba. Potřebujeme si promluvit, poradit se, sdílet... Slyšet něco, co nás třeba nenapadlo... Něco, co by nám pomohlo se nerozčilovat (zvládáme to většinou na střídačku - buď se rozčiluji já, nebo Tom - nikdy oba najednou, to by bylo moc :-))...